Csaba Kovács

„Jedním z prvních přelomů v mém životě přišel, když jsem se odhodlal odejít na střední školu z malého do většího města. Rodiče mne do toho netlačili, bylo to mé rozhodnutí. Cítil jsem, že tam budu mít více příležitostí. Mám pocit, že to je příběh mého života – vždy se posouvám dál a dál. Zatím to byl vždy především přesun na další školu. V Košicích jsem vystudoval elektrotechnickou průmyslovku, později avioniku na letecké fakultě, v Praze jsem pokračoval na logistice. Snažím se v životě potkat co největší počet lidí a něco se od nich naučit. Na té letecké fakultě jsem například poznal jednoho profesora, se kterým jsme dodnes v kontaktu. Myslím, že máme v lecčems podobnou povahu, třeba v tom, že on se nebojí říci lidem vlastní názor, bez ohledu na to, v jakém postavení je ta druhá strana. Já jsem takový byl od mala. Na střední škole jsem byl předsedou třídy, na vysoké škole jsem byl součástí akademického senátu. Chtěl jsem mít jednak vliv na rozhodování o tom, co se děje, a jednak jsem chtěl zastupovat lidi, kteří se sami bojí říci svůj názor a proto raději mlčí. Třeba v tom akademickém senátu jsem jednou navrhl, aby do výuky častěji chodili lidé z venku, externisté z komerční praxe. Za to jsem si od tehdejšího vedení školy úspěšně vysloužil kritiku – dodnes si pamatuju, že jsem si vyslechl asi hodinovou přednášku na téma ‚Co si o sobě jako myslíte?!‘ Ale stejně jsem z toho nakonec měl dobrý pocit. Protože jsem cítil, že jsem dokázal vyjádřit to, co tehdy cítili i ostatní studenti.“

„Hodně se teď v HOPI zabývám oblastí BI, Business Intelligence. To je software, který vám dokáže jednoduchou formou zobrazit složitá data. Na jejich základě se potom dá řídit celá společnost nebo její část – může to využívat management, od vedoucího skladu po ředitele celého podniku. A dokáže to hodně zjednodušit veškeré reportování, protože se všechna data zapisují jen na jedno místo a dynamicky se aktualizují. Myslím, že kdybych si v HOPI v rámci junior programu neprošel celým tím kolečkem různých oddělení a pozic, tak by mne myšlenka na to zavádět tu něco takového nenapadla.“

„Nedávno mi několik lidí z vedení řeklo, že tenhle můj projekt budou podporovat, jak jen budou moci. To byl až takový hřejivý pocit – vidíte, že děláte něco, co má pro druhé určitou hodnotu. Celkově cítím, že mi HOPI dává možnost růst a posouvat se. Přijde mi, že vedení společnosti tu dokáže rozpoznat, na co by se kdo hodil, a pak v tom člověka podporují. Snaží se netlačit vás do věcí, které dělat nechcete, naopak se vás na přímo ptají, jestli vás vaše práce naplňuje. A to je super. Já osobně bych bez tohohle pocitu nikde dlouho nevydržel.“